English Slovensky

Mé instinkty nebyly pokřivené

text. Zuna Kozánková

překlad. Bára Čermáková

Louise Lecavalier. Kultovní postava světoznámé kanadské skupiny La La La Human Steps osmnáct let vyrážela divákům dech precizností svého pohybu a závratnou rychlostí jeho provedení. Je držitelkou mnoha prestižních tanečních ocenění, i její zásluhou se tento soubor proslavil po celém světě. Díky svému  charismatu se stala jeho symbolem. Tanečnice, která se pohybuje na vrcholu tanečního světa, od níž se vždy očekává špičkový výkon a musí být stále ve formě, se jednou rozhodla mít děti.

Louise je mámou sedmiletých dvojčat Romie a Janne. Dennodenní dril v La La La Human Steps, vyměnila za dril na svých vlastních tanečních projektech. Jak se po dobu svojí taneční kariéry vypořádala s těhotenstvím, porodem, péčí o svoje tělo a následně s péčí o svoje děti, o tom je následující rozhovor.

Narození nového člověka přirozeně znamená změnu mnoha věcí. Můžeš mi říct, co ve tvém životě změnilo narození tvých dvou dcer?

Během posledních deseti let jsem se především změnila já. Je těžké oddělit od sebe různé důvody, říct, co ve mně změnilo těhotenství a mateřství, co fakt, že jsem po osmnácti letech odešla z La La La Human Steps. Co změnila má zraněná kyčel – deset let jsem tančila a měla ji polorozbitou než jsem si ji nechala spravit. Co změnil fakt, že jsem o deset let starší, že jsem se zamilovala, co změnily jakékoli jiné důvody... Ale ty chceš slyšet o těhotenství, životě s dvěma dětmi a tanci.  

Než jsi otěhotněla, dokázala sis představit, že bys měla děti?

Těhotenství si pravděpodobně každá žena těžko umí představit do doby, než opravdu přijde. Pro mě to samozřejmě bylo po léta nemyslitelné, už jen ta samotná představa! Bylo to něco ze sféry neznámého, ale já sama se v té době moc dobře neznala. Těhotenství - tahle velká neznámá by bývala pro mě byla příliš velkým soustem. Mela jsem co dělat se zvládáním jednodušších věcí... Tedy než jsem odešla z La La La Human Steps. Teprve potom jsem si pomyslela, že bych ten velký krok udělat mohla, už jsem si tu riskantní změnu uměla představit.

Být těhotná, to bylo jako žít v novém těle, v těle, které se nádherně přizpůsobuje veškerým novým potřebám. Je zajímavé, jak rychle se dokážeme přizpůsobit těm „nejpodivnějším“ situacím – i když těhotenství je vlastně asi úplně normální věc. Těhotenství jsem si užívala, ale nebrala jsem to jako poslání. Nevyžívala jsem se v žádném těhotenském narcizmu nebo módě. Pro mě to byl neznámý stav, ale svět kolem se nezměnil. Byla jsem mnohem víc zaujatá vývojem těch dvou bytostí, které se měly narodit, než proměnami svého vlastního těla. Když jsem zjistila, že to jsou holčičky, rozesmálo mě to. Bylo zábavné představovat si je, jako by se přede mnou tajně skrývaly. Snažila jsem se představit si je, uhodnout, jak vypadají.

Spolupracovalo s tebou tvé tělo nějakým speciálním způsobem?

Byla jsem šťastná, když jsem zjistila, že mé instinkty nejsou pokřivené. Pít a kouřit jsem přestala sama od sebe, ještě před tím, než jsem zjistila, že jsem těhotná. A když jsem se před začátkem třetího měsíce těhotenství loučila s tancem – to bylo po vypršení mé poslední smlouvy, v Mexiku – necítila jsem lítost. Ničeho jsem se neobávala. Věděla jsem, že vše bude v pořádku. Dál jsem jezdila na kole a jedla všechno to dobré jídlo, které jsem potřebovala. Žila jsem svůj život dál bez tance, ale nepřestala jsem sama sebe poznávat.

Jak jsi své tělo během těhotenství udržovala?

Byla jsem přesvědčená o tom, že těhotenství mé tělo nijak nepoškodí a nepochybovala jsem, že se k tanci vrátím jakmile budu chtít. Trochu jsem dělala jógu, ale neměla jsem potřebu nějak enormně pracovat. Nestresovala jsem se tím, že se mé tělo mění. Žít v trochu jiném těle je vlastně velká příležitost, zvláště pak když víte, nebo věříte, že ta jinakost nepramení z nemoci nebo nějakého poškození. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že po porodu znovu naleznu to samé „staré“ tělo. A nemýlila jsem se. 

Pracovala jsi během těhotenství nebo porodu s nějakými technikami sebepoznání nebo sebekontroly, aby jsi tyto procesy lépe zvládla?

Ze znalosti těla, kterou mám, jsem samozřejmě v době těhotenství těžila, ale myslím, že nakonec jsem se převážně spolehla na intuici. Byla jsem pyšná na to, jak jsem v tomto ohledu blízko zvířatům.

Kdy a jak se odehrál tvůj návrat k tanci?

Když se Romie a Janne narodily, ta velká radost vysublimovala v potřebu vrátit se k tanci. Když jim bylo zhruba pět šest měsíců, začala jsem znovu tančit, postupně jsem zkracovala intervaly mezi zkouškami. Ze začátku, a vlastně ani později, jsem necítila žádnou zázračnou změnu. Rozhodně jsem byla unavená (starost o dvojčata, jejich kojení, to není pro tělo zrovna odpočinek), ale to pro mě nebylo ničím novým, byla jsem zvyklá pracovat ve stavu unavenosti. Ale spěchat po zkoušce domů, to bylo pro mě nové. Díky tomu jsem objevila tu palčivou vzácnost věcí a času, vzácnost času stráveného ve zkušebně a času stráveného s dětmi.

Změnilo těhotenství některé tvé hodnoty? Ovlivnilo tvůj pohled na důležitost tance ve tvém životě?

Přímo mé hodnoty nezměnilo. Ale možná mě dovedlo k většímu uvědomění si vlastních hodnot, jak na jednodušších jednotlivých úrovních, tak na těch složitějších. Musela jsem víc přemýšlet o tom, kde stojím na různých cestách vědění a tvoření. Díky těhotenství jsem se možná v určitých okamžicích stala rozhodnější, ale nakonec tam, kde jsem dřív pochybovala, pochybuji stejně i dnes, naopak co bylo jasné dřív, jasné zůstává.

Pro mnoho lidí jsi mistryní rychlosti:-). Změnilo se něco co se téhle tvé kvality týče?

Vždycky si budu užívat rychlý tanec, super rychlý tanec nebo ten typ tance, nazvěme ho třeba tanec „co to sakra mělo znamenat?“. Přesto, sledování rychlého tance jako takové mě zas až tolik nezajímá. Ale rychlé tančení jsem si užívala a stále užívám. Bývalo to pro mě zásadní. První léta v La La La Human Steps pro mě rychlý tanec a riskantní pohyby byly reakcí na příliš mnoho příliš milých, příliš jemných, příliš krásných, rádoby smysluplných tanců, které jsem viděla. Ale především šlo o postoj k životu, o způsob jeho nahlížení a vyjadřování se k němu pomocí tance, způsob hodně blízký tomu co a jak jsem žila. Šlo o způsob upřímného a poctivého vyjádření se. Postupně se to vyvinulo k něčemu jinému, mnohem hlubšímu. Skrze rychlý tanec, ale vlastně i skrze tanec jako takový, jsem nalezla jiný způsob bytí. Možná že to byla právě rychlost, která mě zbavila řady nepotřebných „já“ ve mně. Rychlost, extrémní rychlost, dokáže téměř eliminovat ego – nebo alespoň tu část ega, která je na obtíž, všechny ty špinavé triky, které na vás tahle část ega hraje. Musela jsem absolvovat dlouhou cestu plnou odboček, abych zjistila, kde leží můj skutečný tanec. Díky extrémní rychlosti jsem na téhle cestě našla zajímavá místa. Téměř to samé jsem ale v průběhu posledních let našla i díky extrémně pomalému tanci.

Snažím se jít novými cestami, využívat nové možnosti a neomezovat svůj prostor na zóny, ve kterých se cítím bezpečně.

Jak vypadá tvoje tancování v současné době, s dětmi a starostí o ně?

Tanec, od samého začátku, to byla radost, bitva, způsob žití a vyjadřovaní se. Tanec s dětmi znamená, že jsem připoutaná ke třem velkým láskám, vedu tři bitvy na jednou.
Je k tomu zapotřebí síla a energie. Je dobré vracet se do domu, kde na vás čekají děti. Přináší to nové pohledy na řadu věcí a pomáhá mi to rychleji se zbavit nedůležitých věcí a problémů, oddělit je od těch opravdových. Ráda se dívám na svět více očima a tak své dcery beru jako další oči, kterýma se mohu dívat. Beru tak i choreografy a jiné lidi, se kterými pracuji, a někdy i diváky.

Děkuji za rozhovor