English Slovensky

Netanečnice na horách

Kateřina Mikulcová

Se Zunou Kozánkovou jsem se seznámila při natáčení filmu o vztahu pohybu a rytmu. Díky tomu jsem se dostala na Zunin meiling list a obdržela informaci o „Tanci na horách“, taneční akci, kterou pořádá se svým mužem Milanem už několik let, v malebné vesničce Pěčín v Orlických horách .

V dětství jsem sice chodila do jakéhos baletu a rytmiky, ale postupem času jsem se jaksi praktickému tanci vzdálila. Na pravidelný sport také nějak nezbýval čas. Pravda občas jsem zašla na nějaké taneční představení. Tanec mě zajímal, zajímal mne především rytmus a vztah rytmu k ostatním lidských (nejen) činnostem. Sedět v divadle je ale něco jiného než se pokoušet natáhnout správně nohu.

Nic netuše jsem se především ze zvědavosti vypravila tančit do Pěčína. Pro člověka, který se pohybuje převážně v kavárenských a intelektuálních kruzích, kde se kultura těla příliš nenosí, je taková zkušenost k nezaplacení. Prvním pocitem je děs. Děs z toho, že neovládáte své tělo. Že vás třeba i nějaký ladný pohyb napadá, ale tělo se nedá uvést do pohybu. Svaly ochablé, šlachy krátké. Připadáte si jako ochrnutí. To ani nemluva o lidech okolo, kterým to všechno jde, což vás samozřejmě jen utvrdí v pocitu úplného mimoně a nepoužitelného individua.

Jak má člověk více a více modrá kolena a všechno vás bolí, začíná se probouzet jiný pocit. Jakési prozření. U mě bylo nejprve provázeno naštvaností sama na sebe a následně na celou tu intelektuálskou chásku. Co se s námi stalo, že jsme zapomněli, že jsme své tělo? Že jsme za „sebe“ začali považovat hlavně mozek (většina) a šťastnější k němu ještě přidají srdce. Jakoby tělo byl jen nějaký obal. Auto sloužící k přemístění duše z bodu A do bodu B. Sport se stal symbolem výkonnosti a tanec jakoby byl určen jen profesionálům. Zbytek populace se stydí, bojí, až postupně zatuhne. Na těle i na duchu.

Přesto i lazaři jako já, když nepoleví a nenechají se odradit bolestmi všech svalů v těle, začnou postupně nacházet ztracená spojení. Pomalu. Tělo jsem já. Tělo je v prostoru. Je součástí celku. Potřebuje kontakt se zemí, vzduchem a jinými těly. Probouzí se ztracená a zapomenutá intuice. Je to jako vystoupení z mlhy.

Samozřejmě jsem se za tu krátkou dobu nijak výrazně fyzicky nezlepšila a ohnu se jen o něco víc. Pořád mám problém s hledáním těžiště, natož ho správně určit u těl okolních a umět s ním pracovat. Ale uvědomila jsem si důležitost pohybu, těla, rytmu, rovnováhy a prostoru, který nás obklopuje. Rozpomněla jsem se na původní dětský pocit, radost z pohybu, z lidí, zvířat a věcí okolo.

Když jsem byla před dvěma lety na Tanci na horách, procházela jsem zrovna poněkud složitým osobním obdobím. Myslím, že těch několik dní v Pěčíně mi otevřelo oči. Ukázalo cestu, pomohlo znovu najít sebe a odhodlat se k potřebným krokům. Tanec a pohyb obecně není jen bezduchým cvičením nebo estetickou kategorií. Je to propojování těla a ducha, jedince s celkem. Takže konec psaní a jdu se hýbat. V zdravém těle, zdravý duch. Něco na tom bude.