Markéta Vacková
Na semináře Zuny a Milana Kozánkových chodím od roku 2000, kdy začali pravidelně učit v Praze. Je to tedy už více než sedum let. Vzpomínám si, že jsem se po několika letech ptala sama sebe, jak je možné, že mě práce s nimi stále baví, naplňuje a posouvá vpřed. Při práci s mnoha tanečními pedagogy se mi nejednou stalo, že se po jistém čase dostavil pocit, že už mi nemají co dát. Nad odpovědí jsem nemusela dlouho přemýšlet. „Kozánkovci“ jsou nejen nadaní taneční umělci, ale také skvělí lidé. Jsou to učitelé, kteří na sobě neustále pracují a rozvíjejí se, a proto je možné se stále od nich učit a růst.
Zuna s Milanem už během svého studia na VŠMU v Bratislavě založili v roce 1996 taneční společnost „Artyci“ a velmi rychle se dostali do popředí slovenské současné taneční tvorby. Od té doby pod hlavičkou „Artyci“ tancují, tvoří choreografie a věnují se pedagogické činnosti. V poslední době pracují častěji v zahraničí než na Slovensku – především v České republice, Polsku a Rakousku.
Do Prahy přijela Zuna poprvé na jaře roku 2000, aby vedla dva víkendové semináře new dance a kontaktní improvizace. Přijala pozvání Zity Pavlištové a Jiřího Lössla ze „Združení pro tanec a pohybové divadlo MY“. Vzhledem k velkému zájmu se už na podzim téhož roku rozběhl první ročník intenzivního celoročního vzdělávacího kurzu akreditovaného MŠMT (Ministerstva Školství, Mládeže a Tělovýchovy), nazvaného „Současné trendy scénického tance“, které vedli Zuna a Milan společně. Vzdělávání mělo podobu deseti víkendových seminářů ročně, vždy jeden víkend v měsíci, a na závěr měli účastníci možnost získat Osvědčení MŠMT o absolvování kurzu. Návazné vzdělávání pokračovalo v Praze i v několika dalších letech a od roku 2003 se rozběhlo také v Brně a trvá do současnosti.
Podle mého názoru tyto intenzivní semináře za prvé pomohly a pomáhají částečně zaplnit problematickou mezeru v profesním vzdělávání tanečních pedagogů ZUŠ a za druhé umožnily mnoha lidem setkat se s technikou současného tance v době, kdy v Praze ještě nebylo úplně běžné na ni narazit, na rozdíl od progresivně rozvíjející se Bratislavy.
Těmito vzdělávacími semináři působení společnosti Artyci v České Republice zdaleka nekončí. Od roku 2001 se každé léto v malebné vesničce Pěčín v Orlických horách odehrává pod vedením Milana a Zuny intenzivní taneční kurz nazvaný „Tanec na horách, tanec pre potešenie ducha.“
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že pobyt v Pěčíně je opravdovým balzámem pro tělo i duši. Jeho základní ideou je nejen zdokonalování se v současné taneční technice a práce s pohybem jako takovým, ale také bližší kontakt s přírodou a vzdálení se od shonu a stresu města. Práce na objevování účinků tance pro „celého člověka“ je díky tomu koncentrovanější a intenzivnější.
Účastníci spolu bydlí v malebné chaloupce s vyhlídkou na východ i západ slunce. Tréninky probíhají ve staré sokolovně s neopakovatelnou atmosférou a za příjemného počasí se tancuje také pod širým nebem - na louce, která je hned za chalupou, v lese nebo v údolí říčky, ve vodě i na skalách.
První pobyt v roce 2001 trval deset dní a jeho vyústěním bylo představení pro obyvatele Pěčína. Od léta 2002 vždy probíhají po sobě dva bloky – desetidenní kurz je otevřený komukoli se zájmem o pohyb, čili není nutné mít předchozí zkušenosti s tancem. Na něj navazuje týdenní workshop určený tanečníkům.
Desetidenní pobyt v Pěčíně, který je určený i „netanečníkům“, tradičně vrcholí představením pro místní obyvatele. Obsahovou náplň kurzu tvoří „Body Awareness“ (tj. aktivní pozorování lidského těla), improvizace, kontaktní improvizace, tanec čtyř živlů, jóga nebo tai-chi. Tréninky nejsou fyzicky příliš náročné, takže zbyde čas i na procházky, tvořivé dílny, videoprojekce nebo třeba masáže. V roce 2003 měli účastníci navíc možnost strávit několik dní s hudebníkem a spisovatelem Miro Slavem Švickým, od kterého se mohli dovědět více o svých slovanských kořenech, naučit se hrát na píšťalku zvanou „koncovka“ a po večerech se zamýšlet nad tím, jak duše ovlivňuje pohyb a pohyb zase duši. Rok na to do Pěčína zavítal další zajímavý host - pedagog Pjotr Ziemba, mistr Tai-chi z Poznaně.
V Pěčíně vždy vládne příjemná rodinná atmosféra. Vítány jsou také děti – zdroj inspirace a učitelé bezprostřednosti a tvořivosti. Jasmínka Kozánková přijela poprvé když jí byly čtyři měsíce, a od té doby nikdy nechyběla. K rodinné atmosféře přispívá i zvyk, že účastníci sdílejí nejen chaloupku, ale také si společně vaří. Už od začátku se směřuje ke zdravé stravě (vegetariánské, makrobiotické), ale najdou se samozřejmě i tací, kteří nezapřou své slovanské kořeny a večer u ohně si opečou pořádného buřta.
Pobyt určený tanečníkům se stává rok od roku profesionálnějším a náročnějším. Postupně začal být tento kurz také mezinárodně orientovaný. Od roku 2004 do Pečína přijíždějí tanečníci nejen z České republiky a Slovenska, ale také z Francie, Rakouska, Německa, Itálie, Polska, Švýcarska nebo Indie. Kurz je zaměřený na zdokonalování se v tanečních technikách (současná technika, kontaktní improvizace) a na rozvíjení tanečních zručností a kreativity (tanec s partnerem, kompozice, improvizace).
Milan i Zuna ve svém tanečním tréninku čerpají z vybraných principů pohybové metody „Axis Sylabus“, techniky Josého Limóna, release, techniky F. M. Alexandra, ale také z jógy, aikida, tai-chi a kontaktní improvizace. Základním spojovacím prvkem jejich stylu je vědomá práce s anatomií lidského těla a uvědomění si vzájemných pohybových vztahů v těle. Důraz nekladou pouze na formu, ale především na pochopení pohybových principů.
Od roku 2003, kdy se Zuna začala intenzivněji věnovat shiatsu, objevuje možnosti jejího propojení s tancem. Její taneční trénink tedy v poslední době ovlivňují také principy této tradiční japonské pohybové terapie: „Shiatsu ma fascinuje preto, lebo mi otvorilo nové dvierka pri objavovaní súvislostí v ľudskom tele, ktoré ako tanečnica dennodenne používam“, říká Zuna. „Samotné dancing shiatsu spočíva v hľadaní nového pohybu a nového pocitu pri pohybe vychádzajúce z poznatkov o meridiánoch a ich súvislostiach; z poznatkov o teórii piatoch elementov, ktorá sa dá zaujímavým spôsobom pretransformovať do pohybu. V podstate ide o hodinu „liečivých“ tanečných improvizácií, pri ktorých telo i myseľ objavia nové dimenzie.“
Milanovou doménou je kontaktní improvizace a tanec s partnerem. „Pomocou partnerských cvičení a improvizácie umožňujem tanečníkom efektívne pracovať s váhou a energiou vlastného tela a váhou a energiou tela partnera. Ide o vybudovanie vzájomnej dôvery a nájdenie spoločného vnútorného dialógu. Zameriavam sa na princípy tanca s partnerom, pri ktorých je umožnené rovnako aj partnerke zdvihnúť či preniesť partnera, pri ktorých nezáleží len na sile, ale na správnom prevedení a spolupráci partnerov navzájom“.
A jaký má podle Milana Kozánka význam kontaktní imrovizace pro tanečníka?
„Počas kontaktnej improvizácie partneri nevedia kam a ako ich daná situácia odnesie, telo pracuje v improvizácii s rôznymi nepredpokladanými situáciami, a preto tanečník reaguje inštinktívne. Improvizácia tak učí tanečníka cítiť telo ako jeden celok, s ktorým musí byť pripravený pohybovať sa ktorýmkoľvek smerom okamžite.“
V roce 2005 připravila společnost „Artyci“ v koprodukci s pražským divadlem Ponec premiéru projektů „Cocoon invisible“ (choreografie Zuna Kozánková, tanec Veronika Šimková) a „Omša“ (choreografie Milan Kozánek, tanec Jaro Viňarský). Premiéra byla uvedena v rámci České Taneční Platformy 2005 a byla několikrát v Ponci reprízovaná. Během residenčního pobytu Zuna vyučovala na pravidelných lekcích v Ponci určených profesionálním tanečníkům.
Zuna dále od roku 2003 učívá příležitostně na pražské HAMU, pravidelně přispívá do časopisu Taneční Zóna a od letošního podzimu vyučuje v nedávno vzniklém prostoru pro tanec Zity Pavlištové, nazvaném Druna.
Milan sice častěji učí v Polsku a v Rakousku (v současné době aktivně působí v taneční škole SEAD v Salzburgu, kde byl ve školním roce 2005/2006 asistentem ředitelky Susan Quinn a interním tanečním pedagogem a choreografem), ale učívá také na HAMU a v rámci celoročního vzdělávání v Brně.
Jsem přesvědčená, že česká taneční komunita vděčí Milanovi a Zuně Kozánkovým za mnoho. Já osobně jsem díky nim „objevila“ současný tanec, setkala se s (kontaktní) improvizací a novými pohledy na kompoziční práci. Našla jsem směr, kterým se chci v tanci ubírat. S tím, jak se moje tělo více uvolňovalo a otevíralo, pochopila jsem, že tanec je pro mne nejen fyzickou a uměleckou záležitostí, ale také záležitostí duchovní.
Milan Kozánek tento aspekt výstižně formuluje v následujících větách: „Tanec ma zaujíma nielen ako umelecké médium, ale taktiež ako forma komunikácie medzi ľuďmi, rovnako ako človeka so samým sebou. ...pre mňa je ľudské telo živý organizmus, pomocou ktorého spoznávam sám seba a to nielen v zmysle fyzických možností a schopností, ale spoznávam i svoj emotívny a duševný svet. Telo a tanec sú pre mňa prostriedkami komunikácie s Bohom. ...verím, že tanec môže byť cestou ako opäť nájsť stratený kontakt s prírodou a s chodom celého vesmírneho poriadku, ktorého by sme mali byť súčasťou.“
publikované v časopise Pam Pam 2/2007