Těhotenství Kláry a porod Borise.
Text_Klára Alexová (Amsterdam)_2019_foto Carla Kogelman
V prosinci 2017 jsem se zúčastnila v centre Surya taoistického ústranní pro ženy se Zunou. Byl to pro mě transformativní zážitek – se ženami a o ženách, o ženě, kterou jsem a taky o ženě, která ve mě ještě dříme. Tam jsem si uvědomila, že některým věcem hlava nechce porozumět, ale tělo a především děloha o nich komunikuje dost jasně. Zrcadlem mi byly ženské společnice, starší než já, které se chichotaly mým příběhům o zhoršujícím se PMS a mojí děloze, která se každý měsíc změní z kreativní pokladnice na destruktivní vulkán. Ptaly se mě: „Kolik je ti let? Jestlipak ti ona nechce něco povědět?“ Z ústranní jsem přijela s pocitem blízko svému středu a nesmírně klidná a šťastná uvnitř.
V březnu 2018 jsme zjistili, že za námi přišla duše a už se vyvíjí v lidské podobě. Byla jsem tehdy cca 6 týdnů těhotná a dozvěděla jsem se, že Zuna za 3 týdny pořádá seminář těhotenského shiatsu. Porodní asistentky tady v Amsterdamu mě ujistily, že není problém letět, a tak jsem se i přes to, že to bylo období nevolností (a nejen ranních) rozhodla zúčastnit. Od porodních asistentek jsem si vyžádala potvrzení na letiště, abych se mohla vyhnout všem rentgenům u bezpečnostních kontrol. Fungovalo to.
Strašně jsem se těšila – na Zunu, na Bílé Karpaty, na vynikající jídlo, na skupinu inspirativních lidí, kteří se na těchto retreatech vždy potkají a hlavně na téma, kterým se budeme zabývat. Od roku 2013 jezdím k Zuně na semináře a to, do čeho se o těchto studijních víkendech noříme, je pro mě fascinující. Změnilo mi to přístup ke svému tělu a k tématu zdraví jako takovému. A navíc se mi to propojuje s dalšími oblastmi mého zájmu. Jsem člověk, který pracuje s tělem dennodenně, jako performerka, ale také se zabývám a cvičím jin jógu. Je to ohromně inspirující, jak se člověku začnou spojovat určité informace a vytvářet jakousi neviditelnou, ale přesto strašně hmatatelnou síť zkušeností a vědomostí.
Během těhotenství si člověk může stáhnout mnoho různých aplikací, kde mu každý týden chodí informace o vývoji miminka a změnách v těle, s různými podcasty a informacemi, jestli je miminko velké jako hruška nebo jako baklažán. Ale nikde se člověk nedozví vědomosti tak inspirativní, jasné a komplexní zároveň jako jsem se dozvěděla na kurzu od Zuny. Jak se deset lunárních měsíců váže k pentagramu elementů, co je v každém období důležité podporovat, čemu se vyhnout, jak na sobě pracovat, jak se stravovat, jak ochránit dítě před přenosem dědičných rodinných potíží, s jakými body na těle pracovat. Co stojí za ranními nevolnostmi, a hlavně jak pracovat se ženou, která rodí. Po návratu do Amsterdamu jsem se těmito informacemi inspirovala a řídila a také zkoumala, jak a co se u mě projevuje nebo u mě funguje více a co méně. S mým přítelem jsme chodili na těhotenský kurz zaměřený na společnou přípravu na porod. Hrozně nás to oslovilo, protože oba věříme, že porod není jen čistě ženská záležitost, ale že muž hraje v celém těhotenství a při porodu důležitou roli. Praktické informace, které jsem na těhotenském shiatsu od Zuny dostala, se doplňovaly s těmi z těhotenského kurzu a tak se můj partner naučil několik technik, kterými by mě při porodu mohl podpořit (masáže, akupunkturní body…). Taky mě během těhotenství inspirovala kniha „Aby porod nebolel“.
A teď k samotnému porodu:
Porod a hlavně strach z porodu bylo pro mě celoživotní téma. Už jako malá holka jsem si byla plně vědomá, že jsem ženou a jednou budu rodit. Byl to strach, až panická hrůza. Ale z čeho? Z bolesti? Asi ano, ale na druhou stranu vím, že snesu dost. Byl to strach z toho, že bych to nemusela zvládnou, takový pocit černé díry namísto světla na konci tunelu.
Když jsem otěhotněla a byla na první schůzce u porodních asistentek, dostala jsem knihu s informacemi o průběhu těhotenství a porodu. Doma jsem přeskočila všechny kapitoly a přečetla si hned kapitolu o porodu, u které jsem se opotila, roztřásla a rozbrečela :-). Můj partner nebyl doma a to bylo dobře, protože to byl první krok k odevzdání se, který jsem v sobě musela učinit sama. Tady začíná téma kontroly, ke kterému se celý život vracím, a které se zhmotnilo až mým vztahem, otěhotněním, těhotenstvím, porodem a věřím, že se bude odvíjet i dál v roli rodiče, kterým teď jsem. Celé těhotenství proběhlo hladce a cítila jsem se velice dobře, moc šťastná, inspirovaná, silná a cítící důvěru v sebe, ve vlastní tělo, v život. Cítila jsem se silná zevnitř, za co vděčím Zuně, mým porodním asistentkám, naší asistentce z porodního kurzu a mojí učitelce jin jógy Anat.
Ve 36. týdnu mi praskla voda, tedy měsíc před termínem a o týden dříve, než je z hlediska určitých pravidel správně. Musela jsem být tedy svěřena do rukou lékařů a tím se náš porod stal porodem pod lékařským dohledem. Všechno se stalo tak rychle a nečekaně, že mi vše začalo docházet až o den, dva později. Je známo, že v Holandsku se převážně rodí doma. Nebyl to úplně náš záměr, chtěli jsme rodit v porodním domě s jednou z našich asistentek. Tam je člověk vždy na blízku lékařům, kdyby bylo potřeba, ale zároveň když vše probíhá dobře, je ponechán v intimním prostředí, kde se k porodu přistupuje jako k přirozenému procesu. To byl tedy další krok k odevzdání se. A tak jsme se ocitli v nemocničním pokoji s tím, že pokud mi do 72 hodin nezačnou kontrakce, porod mi vyvolají kvůli riziku infekce. Vyvolávaný porod – další můj strašák! Každý den mě a miminko monitorovali (CTG) a zjišťovali, jak je hlavička sestoupená. Žádné vnitřní prohlídky, kvůli riziku infekce. Byli jsme připraveni na to, že do 3 dnů máme miminko. Ale lékaři zvažovali. Každý den jsme viděli sestry a asistentky gynekoložky a ti nám po CTG říkaly, že se nám oběma daří dobře a jak je dobře, že miminko ještě spočívá uvnitř, že pro jeho růst je to to nejlepší a oni jen musí dohlížet na to, aby nevznikla infekce, a aby se něco nedostalo před hlavičku do porodního kanálu, protože hlavička ještě nebyla úplně dobře ukotvená v pánvi. Musela jsem první 4 dny co nejvíce ležet. Na začátku jsme strašně chtěli, aby už kontrakce začaly, což byl obrovský paradox vzhledem k mému strachu z porodu. Postupně jsme to ovšem pouštěli a začali chápat, že to není tak úplně v našich rukách. Já jsem měla první cvičné kontrakce a masírovala jsem si body na spuštění porodu, ale kontrakce vždycky ustaly. Po pěti dnech jsem poprvé viděla gynekoložku a ta mě poprvé prohlédla zevnitř a zjistila, že jsem 2cm otevřená. To byla sobota. V pondělí mi začínal 37. týden a tak bylo rozhodnuto, že až ho dosáhnu, tak porod vyvolají, protože pak jsem již v rozmezí normální porodní doby a již nebudou chtít riskovat infekci. Jeden týden čekali, jeden týden dali čas Borisovi nabrat váhu, mému tělu se připravit a mě a Haraldovi se uklidnit a ještě více se napojit na tento proces. Moc jsem si přála, aby porod začal přirozeně. Když zjistili, že hlavička je už lépe sestoupená, dostala jsem míč, na kterém jsem cvičila, sama i s Haraldem. Stlačovala jsem si akupunkturní body, v neděli mě přišel namasírovat můj kamarád akupunkturista. Stimuloval body SP6, LV3, BL60, BL 62, BL 63 a BL 67, které znám do Zuny. Masíroval mi silně dráhu sleziny a žlučníku od kolene níž. Zavedl mini jehličku do bodu SP6 na dráze sleziny a bodu v uchu, který se jmenuje „spiritual gate“ – „spirituální brána“. Ještě jsem psala Zuně, jaké další body používat, když miminko ne a ne sestoupit a ta mi řekla: „Už nic nestlačuj, spíš se propoj s miminkem se vší jemností…“ A to byl další krok v tématu odevzdání se a vzdání se kontroly. Ta příprava a celý ten týden před porodem byly o odevzdání se. Téma tolik důležité pro porod samotný. Já si ho musela nejdřív projít v tomto týdenním čekání na bolest zrození. Poslední noc před vyvoláním porodu pro mě byl mentální katarzí. Ale nešlo to jako po másle. Několikrát za celý ten týden jsem musela konfrontovat své nitro a tu poslední noc to byla cílová rovinka. Ráno nás pak přestěhovali do pokoje s velikou vanou, co jsme měli v porodním plánu a oba, nebo asi spíš všichni tři, jsme se do toho pustili. Byla jsem připravená říct všemu co přijde „YES“ a stát se svědkem toho procesu. Zmocnit se ho ne z hlediska touhy kontrolovat, ale z hlediska odevzdání se a důvěry v sebe, v mé tělo, v miminko, v Haralda a v život.
Boris se narodil do vany po 7 a půl hodinách zpěvu, pohybu, asistence míče, tepla, vody, jemné Haraldovi masáže, smíchu a také intenzivní fyzické práce, Anny – skvělé asistentky gynekologa a její asistentky Tanji. Vážil 3140 g. Cítila jsem se překvapená, že hodně znalostí a možností, které jsem se na cestě těhotenstvím naučila a které jsem myslela, že stoprocentně využiju a budou mi příjemné, jsem vůbec nevyužila. Byla jsem ovšem šťastná, že jsme je všechny měli k dispozici jako jakýsi background a nástroje. Bylo to balancování mezi tím být pánem toho procesu a zároveň svědkem. Kdybych měla moji zkušenost popsat v jednom slovu – byla jsem HROMOSVODem propojujícím nebe se zemí.
A když se mě někdo ptal: „A zažívala jsi bolest?“, řekla jsem: „Zažívala jsem intenzitu na prvním místě. A bolest. Ale byla to dobrá bolest. A dívala jsem se na ní a snažila se jí procítit až do kosti, až ke kořínku vlastního bytí.“